12.3.07

Právě jsem ze svého mailu na O2Active vymazal 763 spamových zpráv a jednu zprávu od své lásky přesunul do archivu. Musím říct, že mě to nehorázně nasralo. Končím s mailem, je to pohroma. Kdyby něco, na Seznamu mám přibližně stejnou schránku, a to bludra.kure(at)seznam.cz, kde se snad tolika Spamu neurodí.

Dneska jsem byl opět u Slávky. Tolik polibků při loučení jsme si už hodně dlouho nedali... Kvapem se blíží čas, kdy začnu plánovat naší svatbu, už to začíná být prioritní potřebou. Také mi přijde vhod vlastní pokoj (bratr byl vystěhován do bývalé ložnice rodičů).  Jen škoda té mé malé postele :). Nu což stejně se snad vejdeme. Už jsme spolu takřka půl roku. A ještě spolu budem móc dlouho. Jestli to čteš, lásko, MILUJU TĚ!!!



Ke škole mohu dodat leda tak, že mě sakra nebaví. A jako že furt píšeme. A taky ty učitelky... No hrůza. Jediné, co mě snad rozveselí je to, že bych zejtra zaskočil na úřad, nechal si poslat výpis z trestního rejstříku a taky si sběhnout na dopravák a vyjet si kartu řidiče. Až budu mít vsjo, tak si skočím ještě k doktorce a pak hurá k Hýblovi, abych měl papíry na motorku :D

A asi už půjdu spát, je mi blivno, páč je 0251 a dneska ráno mě čeká výuka v tom strašným ústavu.

5.2.07

Yay! Moje láska!



A ještě jednou se mnou....


Miluju tě andílku!

31.1.07

Dej člověku ohniště; bude mu chvíli teplo.
Zapal člověka; bude mu teplo do konce života.
-z föra amv.org

Absence from those we love is self from self - a deadly banishment.
-William Shakespeare

There are only two kinds of men; the dead and the deadly.
-Helen Rowland






29.1.07

S hovnem je občas taková práce, že by se spíš mělo vystavit a platit se za pohled na něj, než ho spláchnout. Aspoň tak to vidí jedna z mých intimních partií po dokonání... Proč Mě musí tohle tak srát? (spíš proč to musím takhle srát.)

Radši pryč od toho fekálního tématu, je to přeci jen nechutné. Možná víc, než stránka www.meatspin.com na kterou mě nadávno nalákal Reflex a.k.a. Milan Faltus. Zřejmě jsem po jejím shlédnutí už oficiálně gay :)

Trudné časy nastaly. Sníh pokryl ulice a mě tak znesnadnil pohyb. Došly mi peníze, takže ani nemám jak splatit litra, co dlužím. Moje jediná láska dostala zaracha a to na neurčito, takže nevím, zda se v následujícím týdnu uvidíme víc než jednou. Musím si vzít foťák a vyfotit si jí, abych měl víc foteššek na památku...

Touto noční dobou by se mi hodily. Neustále se potácím mezi spánkem a bděním... Před chvílí jsem si nahrál jednu skvělou písničku z OctaMED formátu pomocí line-in kabelu do MP3ky. Před tím jsem marně bádal, jak z OctaMED formátu vyjet .mp3, a to asi hodinu. Ty nejjednodušší řešení přichází nakonec... Unavilo mě to tak, že se asi pustím do spánku.

Škola, která mě zítra čeká, je svině. Matika. Angličtina. Gerundium. Ještě že nemáme ruštinu, to bych se neposral teď, ale až ve škole.

Pořád víc a víc se cítím sám, i když by to mělo být naopak. Jsou při mně kamarádi, Slávka, spoustu známých... Ale nedokážu zužitkovat jejich blízkost. Padá na mně nějaká jarní deprese či co a snaží se mě to vrátit do původního troskoidního stavu... Chci být sám a zároveň chci mít u sebe blízké lidi, ale nevím, kteří jsou skutečně blízcí, a kteří se na mně bez skrupulí vyserou :(

1.1.07

Povídka - Dračí úsvit

Den jako každý jiný. Všechny ty dny se mi slévají v nekončící utrpení. Musím mít spoustu jídla, a tak pracuju ve skladu se značkovým oblečením. Platí dobře, ale peněz si moc neužiju. Všechno jídlo totiž dávám JEMU. A že toho sežere.

Jednoho dne ale přišel šéf směny k mému pracovišti, a pokusil se mě vyhodit. Oblečení, které mám za úkol skládat prý smrdí jako zdechlina. Že si stěžovali i zákazníci.
"To snad nemyslíte vážně!" Žasl jsem.
"Myslím, a tady na to mám i lejstro. Myslím, že u nás jste skončil, pane Zelený."
"A kde teď mám sehnat práci? Já... já takhle nemůžu zůstat!"
"Je mi líto. Zkuste úřad práce."

Uslyšel jsem znovu ten HLAS. "Jíst", opakoval. Pootočil jsem se, protože se mi chtělo křičet. Ale zdusil jsem to, a všimnul si své sklenice s vodou. Přes oči se mi spustil rudý závoj a viděl jsem před sebou ruce, které urazily korunku sklenice o pracovní stůl, pak se sklenice s tupým trhavým zvukem octla v břiše šéfa. Přestalo mi hučet v uších, ale slovo "Jíst" mě stále pronásledovalo.

Nevěřícně mě sledující šéf si vytrhl sklenici s vnitřností, ruce mu pocákala krev a pak se ven vyřinuly střeva, následované dalšími orgány. Bezmyšlenkovitě jsem vzal tlustou igelitku, nastrkal do ní vnitřnosti, odřezal je paleťákem a rychle vyběhl z haly. Co teď bud dělat - to nevím. Hlavní je, že mám maso.

Prošel jsem vrátnicí. Vrátný jen začichal a popřál mi dobrou chuť. Asi myslel, že jsem si vedle v obchoďáku koupil něco v řeznictví. Jakmile jsem byl z dohledu, přešel jsem do klusu. Musím domů.

Po dvou hodinách běhu jsem dorazil do svého domu, malé vily daleko za městem, kde byl ON. Šel jsem rovnou do sklepa. Nerozsvítil jsem a prošel dozadu, otevřel tlustá vrata ve stěně a zůstal stát.
Ve tmě se rozsvítily dva duhové body a vlna nenávisti mě málem srazila na zem. "Ty tupče!" Vyrozuměl jsem a jen jsem před sebe vysunul tašku s masem. "Teď nás najdou! Jak jsi mohl provést něco takového!"
"Pane... já... vyhodili mě!"
"Já vím, trotle. Za tohle tě potrestám. Ale teď potřebuju, aby jsi mi otevřel zadní vchod."
"Pane, vy chcete ven?"
"Ne, chci se jenom pokochat sluncem."
"Ano pane."

Odplížil jsem se do garáže a zapnul motor. Celá zadní stěna vily se odsunula. Sledoval jsem to z okna. Pak se z díry vysunula obrovská černá šupinatá ruka se spáry, dlouhými jak nože. Za ní následovala druhá a potom nestvůrná hlava s rohy.

Na palouk za vilou vylezl drak a rozepjal mocná křídla. Zastínilo mi to slunce. Pak se zvíře otočilo ke mně.
"Potřebuji poslední službu, člověče."
"Ano můj pane!"
"Chci najít poslední dračici. Před sedmi sty lety jí skryli na severu. Poletíme tam. Ty ji najdeš."
"Ano... Předali mi informace, jak najít ostatní..."
"Dobře. Letíme. Svět ještě pozná, jaké to bylo za stara!" Zahřměl drak, uchopil mě do spáru a ztěžka vzlétl.

Možná budu mít dobré postavení, až budou draci vládnout. Prozatím mi postačí, když mě potom nesežere, nebo mě nenajde policie.

*Konec*

24.12.06

Vánoce se kvapem blížily a na mě padala sváteční atmosféra. Škola zjemnila, zima přitvrdila a všude byl Sandy Claws. Ne, že by se mi to nelíbilo (kromě toho Sandyho).

Dárky jsem nakupoval, jak jinak, na poslední chvíli. Jediný, který jsem začal vybírat s brutálním předstihem byl pro mojí přítelkyni. Nakonec jsem ho kupoval jako poslední, když jsem zhulený a po několika pivech vlezl do Globalu, s posledními dvěma stovkami v kapse... Byl moc hezký a nemusel jsem se ani mučit s dlouhým vybíráním. Chlast & THC má něco do sebe.

Přišel poslední den školy - Pátek, který se celý nesl v duchu hokejového turnaje. Tak jsem naběhl do školního ústavu, na první třídnickou hodinu, kde mi mimo jiné bylo sděleno, že na Maturitní ples PÚJDU, a to i se zlomenou nohou (I´d rather be skullfucked).

Potom jsme se odebrali na staďák, kde se hrálo... Márty donesl placatku s hřejivým obsahem (neznámého volume), a tak jsme se občerstvili, abychom zjistili, že náš tým bude hrát až tak za hodinu. Vyšli jsme si tedy na zdravotní přestávku ven, kde jsem po dlouhé době profoukl plíce nikotinem.

Brzy začaly zápasy, a když se na led dostal náš tým, tak to teprve nabralo grády. Kotel - tedy, KOTEL nastal se mnou. Zatímco předtím týmy měly jen velmi vlažnou podporu, já jsem při rozbruslení sehrával fandící slovy : "Teď bude kotel a to pořádnej, jasný? Já budu předeřvávat a vy po mně..." Pak se začalo hrát a hromový řev "SEPTIMÁÁÁ" duněl halou. Jestli fandili i ostatní jsem neslyšel, protože jsem řval hrozně nahlas a k tomu jsem ještě mlátil do stříšky nad střídačkou.

Kotel byl asi pořádný, protože jsme nakonec dostali cenu za Nejlepší/Nejsympatičtější fanoušky. Škoda že náš tým skončil třetí, ale vzhledem ke koncentraci bývalých hokejistů by to odpovídalo. Takže vcelku úspěch.

Skřehotavé sípání, jenž mi vycházelo z úst následující hodinu pominulo až po pár pivech. Pak jsem se vydal do hlubin velkoměsta nakupovat, přičemž jsem potkal Fandu a následující události jsou mi zahaleny zelenou mlhou. Plyšového zajíčka jsem tak mohl pořádně ocenit až potom, co jsem se doma vyspal.

Sobota byla pro mě únavná, i když to stálo za to. Předně jsem se rozhodl, že stůj co stůj dopravím zajíčka do Kralup. S čímž je zároveň spojena nadmíru příjemná povinnost sejít se se Slávkou :)
Osmikilometrovou trasu jsem nedočkavě urazil asi za hodinu. Cestou mě pronásledovali dva zabijáčtí psi, jednou jsem málem spadl do řeky, když jsem se zadíval na mraky a pak jsem smočil roh jednoho paneláku.

Další události jsou mi natolik soukromé, že se nebudu dělit s širší veřejností... Jediné, co mohu vypustit ven, jsou fotky :)



Dnešek byl frenetický, i když jsem si našel čas na dočtení Stroncia, které jsem ve dvě odpoledne narychlo balil pro bratra.

A večer, jako každý rok, jsme žrali řízky s bramborovým salátem. Mmm. Kapr a vinné klobásy byly taky. Jako každý rok.
A pak jsme rozbalovali dárky... Mě čekal set katany, wakizashi a tanto, nová superrychlá myš od Logitechu, předpažbí + 495mm dlouhá hlaveň pro Alenku, spoustu knih, včetně kompletního Pilipiuka a ponožky BW. Sám jsem toho moc nerozdal, poňevadž můj rozpočet byl omezen, ale na náhrdelník s modrými šutry pro mamku, kravavou Kulhánkovu knížku pro bratra, vtipnou sošku pro tatínka a plyšáčka pro Slávku mi akorát vyšlo.

Štosování hlavně do Alenky byl další úkol. Zbytečně jsem rozšrouboval celý přední kus, když stačilo zatlačit a pootočit hop... Načež jsem při sestavování zapomněl vložit pružinku (a znovu musel rozšroubovat...) a čelil ještě průserům vnější hlavně (drobné viklání - opravím vložkami z tenkých vrstev lepidla, zalepení koncovky předpažbí atd.).
A nafotil jsem se v kvádru.

Tak to je k vánocům a teď dobrou noc. Vlastně se ještě pustím do řízku na dobrou noc :)

5.12.06

Dlouho jsem nic nenapsal a to z toho prostého důvodu, že mi klekl počítač.

Nešetrným zacházením jsem upekl GPU a karta pro urychlování grafiky tak šla k čertu. Dnes píšu ze znovuzrozeného stroje, kterému napomáhá 256MB grafika Sapphire ATI Radeon 9550. Nic moc na 512MB RAM a Athlon 3000+ - ta sestava byla kancelářská už když jsem to kupoval. Prostě se držím v Low-End kategorii, dokud to zvládne WinAmp tak jsem šťastný!

U nové grafiky pěkně svítí větráček. Zbytečnost, stejně to mám zakrytovaný bílým hliníkem a kastle je pod stolem (de facto pod postelí).

V Sobotu jsem se účastnil akce "Sud v lese", pořádané týmem ASP v okolí kravína na Vodolce a moc jsem se pobavil, i když mi ke konci došla baterie v kvéru a běhal jsem tam jen se SOCOMem... Fragcount se mi povážlivě zlepšil a to nejen díky nové pružině M100...

Získal jsem velice luxusní kabát, a to vpravdě gestapácký. Je po dědovi, takže je určitě nějakých padesát , šedesát let starý...

28.11.06



Tak se mi podařilo najít další fotku mé vysněné konfigurace G36E, Alenky... Tak takhle bude (snad) vypadat za měsíc.

Vlastník z týmu SFC (Sfinska Crew) ji pojmenoval velice trefně "Vybíječka Zubů", původní název CA36E tedy změnil na CA36VZ, což je podle mě mnohem trefnější.
Elegantní lišta navrchu je užitečná kvůli tomu, že se na ni dá nasadit cokoliv, od zde osazeného kolimátoru až po maso teleskopy.

Další otázkou je osazení baterií, když se mi podaří sehnat minibuřtíky s aspoň 1500mAh, budu šťastný jak blecha a poskládám si z nich aspoň 10V článeček, což byla u kraťoučké G36C zatím zcela nemožná věc... Vánoce! Chci vánoce! Chrrr!

26.11.06

Hraje to nahlas, tvrdě a brutálně. Rychle. A navíc při tom cáká krev. Co to je?

Death Metal!

A zrovna dnes jsem narazil na naprosto neuvěřitelně dokonalou parafrázi South Parku, jenže místo dětí jsou v hlavní roli metalisti Dethklok.

První epizoda je o tom, jak při koncertě omylem přijdou o kuchaře (rachejtlí), a pokoušejí se tedy sehnat jídlo. Parta metláků v sámošce je naprosto nezapomenutelná scéna. (Košík plný vodky, vína a horších alkoholů - "Hej, šéfe, hodí se to na polívku?" "Ne." "Á! to je pro mě jo".)

Na konci jim nezbyde nic jiného, než si sehnat kuchaře, a to dost originálním způsobem ("Myslíte, že to sešijem dobře?")

Brutal.

Odkaz zde. http://video.google.com/videoplay?docid=761737311208929587&q=metalocalypse

Doporučuju vyhledat zbytek tohohle seriálu, díl druhý, když se vydají nahrávat do Mariánského příkopu je neméně kvalitní.

25.11.06

Původní obrázek, ze kterého jsem vykradl námět na plakát!



Protože ples byl velice náročný na přípravu, snad toto potěší vsje, kteří se podíleli na přípravě a prodeji lístků. Lístky měly původně nést design z mé ruky, ale kvůli mé lenosti je nakonec zpracovala Lenka, a zřejmě i lépe. Můj původní návrh by byl těžko technicky realizovatelný...
Tisk, lepení hologramů a distribuce byl potom zase zcela jiný úkol....


Zde pro potěchu oka zase jedinečná fotka, jak asi bude vypadat Alenka po upgradu - můj výběr dílů je zřejmě velice ojedinělý, a jakákoliv G36 s delší hlavní (tzn. K a E) má na sobě to hnusné vysoké madlo s miniaturním puškohledem, kterým osobně pohrdám. Když už, tak na to patří pořádnej teleskop s vynikající světelností. V konjunkci s 510mm hlavní už půjde o kvér, kterého je třeba se bát, takže ta přemrštěná optika není až tak od věci...

Dnes jsem perforoval jablko, asi 10m vzdálené od balkonu. Když si odmyslím rozhozenou hlaveň a neseštělovaný hop, tak je přesnost mnohem lepší než předtím. Takže potom, co jsem zjistil, kam kule létají v optice, jsem nasázel asi 20 gramů plastu do jablka, které se rozpadlo...

Zátiší s Alenkou v současném stavu, pistolí HK Mk23 SOCOM a vybavením...

24.11.06

Dnes, přesně ve chvíli, kdy píšu tuto zprávu, se odehrává náš třídní studentský ples. Ne, že bych měl nějakou chuť se jej účastnit, mám dosti velký spánkový deficit, palice mě bolí jak střep a navíc můžu pít jen čistou vodu a to s velkým sebezapřením.

Neměl jsem ráno pít ten Cherry Coke.

Nevadí, zpět k tématu : Shon okolo pořádání plesu na mě neblaze působil už minimálně měsíc. Šílel jsem z toho, ač se to tak nemuselo zdát... Teď už snad budu mít klid. Už žádné otázky : "A jdeš na ples?", případně dorážení : "Tak s náma aspoň pojď zachlastat!".

Na Airsoft Guns shopu znovu zlevňovali kvéry, 15% vánoční sleva... Uvažoval jsem o koupi MP5K jako záložáku k Alence, ale ta je zatím stále v konfiguraci "Commando", takže plán zůstává nezměněn, G36E hybrid a potom nový zásobník do P12. Zároveň chci ověsit svojí stěnu kvérama, ale to je zatím finančně nemožné...

Stahuju si soundtracky k C&C, Red Alert I & II, Tiberian Sun, Firestorm a Earth & Beyond. Fše od Franka Klepackiho. Vše remixy nových vydání, původní MIDI přeci jen zní nesrovnatelně hůře.

21.11.06




Mno, Gumík začal se stripama, tak si taky jeden hodím, abych nezůstal pozadu. Ale on to tam dal první, to kdyby mě snad někdo chtěl nařknout z plagiátorství...

<---(-<>-)--->

Dnes ráno jsem testoval sílu Alenky. Odneslo to sousedovo okno (25m, dávka, cca 20 kulí). Potom jsem chtěl zjistit, jak je na tom podle "poor man´s chronograph" - plechovky od Coke : Výsledek je velice uspokojivý. Zatímco dříve byla perforace dílem náhody, nyní to doslova rozpáralo stěnu skrz naskrz. Spodní stranu to bez potíží provrtalo také, horní, nejtvrdší strana odolala s třímilimetrovým zásekem. Dámy a pánové, tady se blížíme ke 400 FPS!

Dnes večer jsem koštoval brand new baterii GP 9,6V/1300mAh. Ihned po zakoupení jsem ji naládoval do předpažbí své krásky, po několika minutách zápasení s nepoddajným konektorem, utopeným hluboko v podavači jsem ji připojil, a přikryl předpažbím.

Očekávané *vzzzt-cvak* se neozvalo... Místo něj to udělalo cosi jako *šlup-dum-plesk*. Závěrečné plesknutí byl polštář, nově s perforovaným povlečením... Propocená látka s krepovou texturou jaksi nevydržela. Pln radosti jsem vyběhl na balkon, vystřelil znovu, znovu, znovu, potom ještě jednou... Další rána však byla zahájena obvyklým *vzzz* namáhaného motorku, a tak jsem baterii vyndal, vyšťavil zbytek baterky na rezistoru (cca 3 minuty žhavení - plná kapacita se vybíjí asi 4 hodiny) a píchnul ji do nabíječky. Nabíjecí čas je cca devět hodin, ráno v sedm je ready.

Bojte se, ranní ptáčata, zítra láduju zásobák!

17.11.06

Vyhrabal jsem ze své sbírky ftipných obrázků pár skvostů.

Událo se toho tolik... A zároveň mi toho většina připadá zbytečná. Ani bych jednotlivé události nedokázal srovnat podle důležitosti... Ale nějak to sepíšu. Uvidíme, co z toho vyleze.

Miluju Slávku.
Včera mi udělala radost drobná věc... Dostal jsem plyšového slona. Skutečně drobnost, ale jsem z ní opravdu moc, moc šťastný.

V týdnu jsem zkoušel opravenou Alenku. Bohužel, ač čerstvě z Anarea přinesená, nestřílí tak, jak bych potřeboval. Problém je zřejmě v baterce, protože jsem si nechal nainstalovat Bore Up vzduchotechniku a pružinu M100, což je kombinace, mé baterii 8,4V/1000mAh nesvědčící...

Blíží se mi třídní schůzky, takže je možné očekávat zarachy, snižování kapesného, omezování schůzek se Slávkou atd.

Konečně mi přišla kreditka.

Mám fajnový kabátek, jako vypadlý z detektífky. Za pade ze sekáče, no neberte to...

Nejde mi skládat hudba. Nakreslil jsem pár obrázků. Můj deník se zdvihl z popela, i když pořád zapisuju s občasnými delšími přestávkami. Mám zase svůj přehrávač.

12.11.06

Chybíš mi, květinko...

7.11.06

Rozhodl jsem se, že se podívám na zoubek Alence a pokusím se jí spravit. Kde se co rozbilo, je mi skoro jasné, teď se však k tomu musím dostat, takže se zde alespoň setkáte s obrázky přítelkyně nejlegendárnějšího válečníka v kralupském softovém podsvětí.

Brácha si něco fotil, tak jsem hbitě zabavil jeho fotky. Tohle je Alenka v celé své kráse...



Bussines end.



A tady je na operačním stole (mém psacím), kde se bude přistupovat k nejkrutějším zásahům do jejích střev.



A tohle je ta pokažená věc : Mechabox. Protože elektronika uvnitř nereaguje na spoušť, asi došlo ke ztrátě nějaké té pružinky. Nu, co naplat, půjde pod šroubovák...


Dnes mám chuť napsat něco zajímavého. Takže bych mohl, ještě před tím, než se pustím do nahrávání fotek rozebrané Alenky, vypsat malý kus mé rozpracované povídky, Vampire : The Scoreslayer, kde se momentálně nacházím v části čtvrté.

Ukázka je c části druhé. Moje oblíbená. Byla napsána dlouho před prázdninami, a podle mě je už zastaralá, ale je to část děje, a to dost krvavá... Takže - ENJOY!



[])>---<>---<>---<>---()---<>---<>---<>---<([]

...Chvíle klidu zřejmě končila, neboť po příjezdové cestě rachotila stará, orezlá dodávka a z okýnek a jiných děr vyhlíželi jehovisté s kalašnikovy. Zasunul jsem své USP do pouzdra a sáhl po M60. Těžký kvér zarachotil, když jsem natahoval závěr. Srovnal jsem do jedné lajny mířidla, mušku a dodávku... Do vlhkého rána se rozptýlil žhavý střelný prach, a jak první kulka 7.62mm opustila hlaveň, v lesích se rozlehlo burácení.

Z dodávky se spolu s kusy těl bojechtivých fanatiků začaly odlupovat celé pláty rezavého plechu. Z levého zpětného zrcátka vytryskl proud střepů a zranil řidiče v obličeji. Vzápětí se propadlo čelní sklo, skrz vzniklý otvor prolétl potrhaný mozek a krev mrtvého vycákla na spolujezdce.

Ten se vyděšeně pokusil vyskočit ze dveří za jízdy, jenže ve chvíli, kdy otevřel dveře, mu kulka přerazila stehenní kost a způsobila agonickou bolest. Neartikulovaně řvoucí šiřitel slova božího napůl vypadl z auta, protože se nohou zahákl o rezavou díru v podlážce. Zubatý plech se zakousl do jeho kotníku, zatímco se snažil odrážet rukama od vozovky. O deset metrů dále se mu do oka zarazil přetlý konopný kmínek. Jeho lebka pukla, mozek tiše vyklouzl a stekl do strouhy.

Neřízená dodávka nadskočila a vyšlehly z ní plameny.

Z podvěšeného granátometu M203 jsem vyhodil doutnající 40mm nábojnici a zkontroloval pláň. Dýmající dodávka se válela mimo cestu, z otvoru ve střeše visel pravděpodobně mrtvý fanatik, který kolem sebe v křečích chlístal krev, hojně tekoucí přes jeho límec. Vedle cesty se táhla krvavá stopa po spolujezdci, který byl rozsmýkaný asi na čtyřicetimetrovém úseku.

Uložil jsem M60 a zavolal svou oblíbenou úklidovou službu.

[])>---<>---<>---<>---()---<>---<>---<>---<([]

...Sundal jsem ze zrcátka sluneční brýle, elegantně je nahodil na oči a prohrábl zadní sedadla, jestli tam nejsou nějaké zbraně. Nahmatal jsem HK MP5K a z přihrádky vyndal pár zásobníků...

[])>---<>---<>---<>---()---<>---<>---<>---<([]



To by tedy bylo k mé povídce... jednoho krásného dne tuhle část nahraju na svůj MOW (Můj Osobní Web), a když bůh dá, zpracuju to jako flashovou animaci, když už se to v té škole učíme...

5.11.06

Osud

Zrezly okovy, tížící mé nohy,
prohnily provazy, jimiž svázány,
ruce mé nečinně trpěly,
svobodu však mi nedaly.

Ztrhaný je ten list,
na kterém mého pera svist,
doufal v svobody zisk.
"A ty osude zmiz!"

Vzkřikl jsem a nadějí obdarován,
obracel jsem se do všech stran,
abych zvěděl, který kmán
by viděl, jaké štěstí mám...

Rukou náhle zvláštně otupělou
jsem otevřel branku rezavou,
vykročil do světa nohou neobutou
a utekl před rukou osudu krutou.

Avšak ten osud na mne zanevřel,
protože jsem se ho vyhýbat hleděl,
nenápadně se do života mi zas vetřel,
a nepřestal, dokud jsem nezemřel.


Tak tomu říkám stylová fasáda pro fanklub.
Ale zajímalo by mě, kde tohle mají...

Nebo jak to protlačili zákony a legislativou, to je mi záhadou.







Chuť? Na pivo?

NE! Přestoupil jsem z kávy na čaj, a musím mít denně aspoň konvičku pekelně silného černého čaje, abych byl schopen žít.






"Metal, Šmajdalfe, já chci Metal!"

Children of Bodom, Meshuggah, Trivium, Blind Guardian, Battlelore, Helloween, cokoliv, co řve, to je moje.

A když do toho přidají symfonický orchestr, operní zpěv a chóry, tak vznikne Therion.


To je pro dnešek vše. Psal jsem to paralelně s hrabáním se v mechaboxu Alenky, štelováním puškohledu, posloucháním Meshuggah, chlastáním tvrdého čaje a připravováním se do školy. Jestli je něco odpornějšího, než domácí úkol z Macromedia Flash MX2004, tak dle mě to je učit se na Angličtinu pro uspokojení mrzkých choutek Gerundia. A vše to korunuje neustálá hrozba Gumídkovy intervence z postu Nejvyššího.

4.11.06

Už dva dny jsem bez svého miláčka a začíná mi to lézt na mozek. Tenhle týden jsme byli spolu skoro každý den, a ani to mi nestačilo...

Dnes jsem byl na softu a stala se hrozná věc - rozbila se Alenka. Něco v mechaboxu se utrhlo, nebo povolilo, a místo Einzelfeuer tam najednou je asi šestiranná dávka. Takže jsem dvojnásob osaměl...

2.11.06

Moje sluníčko!

28.10.06

Dnes jsem vylezl z postele nebývale brzy. Pravda, je Sobota, takže i to se stává, ale přeci jen se vzbudit ve čtyři není to pravé. Každopádně... Oblékl jsem se, usedl k počítači a pustil si Gigi D´Acostina, hudbu mého "mládí" a začal relaxovat.

Můj pohled zabloudil na poličku, kde je odložená Alenka. V té tmě vypadá zvláštním způsobem krásná, i když je to původně stroj na zabíjení (a moc účinný). Ale já ji mám moc rád, dokonce by se dalo říci, že ji miluju. Personalizace zbraně u mě dostoupila do takové míry, že si s ní občas povídám.
A tak si říkám, jestli skutečně jsem normální nebo ne.

Ostatně, zatím je to jedno. Nejsem plnoletý, takže nemám skoro žádná práva... Nebo aspoň to tak servíruje rodič.

26.10.06

Včera večer jsem se vrátil z Auschwitz, s lehce nepříjemným pocitem v mysli. Ale abych zachoval chronologii "výletu", začnu pěkně od rána.

Ráno ->
0130: Jdu spát, ukončuju Warcraft a chystám si do batohu důležité věci.
0210: Budím se a dávám si do batohu ještě důležitější věci.
0215: Zvoní budík.
0230: Zavazuji si tkaničky.
0300: Sedím v autobuse, který se pomalu rozjíždí do nočních Kralup.

A tak začal náš výlet do největšího masového popraviště 20. století.

Asi v 0800 ráno se mi konečně začaly klížit oči, po vyčerpávající cestě na silniční tepně zvané D1. Nabírali jsme kvůli zácpám zpoždění, a tak jsme do Osvětimi dojeli o 50 minu později.
Vrhli jsme se do komplexu cihlových budev, který stál hned u silnice. Nebudilo to ve mně nijak hrůzostrašný dojem, spíš mi to připomínalo letní rekreační objekt.
Nejdříve jsme měli objednaný 15-ti minutový film před prohlídkou. Díky své průpravě dokumentárními filmy na ČT2 jsem dobové záběry sovětských osvoboditelů přešel bez mrknutí. Pěkná hudba.
Následovala prohlídka Auschwitz, zpočátku komentovaná v polštině, posléze, po protestech méně jazykově zdatné části v češtině našeho pana profesora. Obligátní: "Zde je brána s nápisem "Arbeit Macht Frei", kudy procházeli likvidovaní..." mně nijak nevzrušovalo.
O to větší šok byl, když jsme vstoupili do jedné z budov s expozicí. Ve filmu se mluvilo o sedmi tunách vlasů, ostříhaných "vězňům", které se používaly na výrobu látek. Dvě tuny vlasů, vystavené v jedné místnosti tak působily dosti nepříjemně, protože celých sedm tun by místnost zcela zaplnilo. Jen hrubé plátýnko, vystavené v jedné vitríně nepůsobilo dojmem, že by bylo utkané z vlasů stovek mrtvých.

A tak pokračovaly ostatní vystavené předměty. Tisíce bot všech druhů, od malinkých bačkůrek až po dřeváky, stovky neshořelých brýlí, hromada kartáčů a hřebenů...
V jedné chodbě byly na zdech fotografie přijatých vězňů, dokud se ještě dělaly. U každé byl den přijetí a den smrti. Pamatuji se, že muži průměrně vydrželi něco mezi pěti a sedmi měsíci, zatímco ženy obvykle jen dva.
Zvlášť fotka nenápadného muže, která značila, že přežil pět dní a následující noci zemřel měla silný účinek.

Dům, ve kterém dělal pokusy Mengele.
Dvorek, na kterém se popravovali trestaní.
Sklep, ve kterém byla cela 90x90cm pro pět vězňů.
Spalovny, nebo spíše krematoria.

Topoly, stojící mezi baráky, jako by nevěděly nic o tom strádání.

A pak jsme vešli do českého národního domu, kde byly fotografie, citáty a dobové dokumenty, svědčící i o našich předcích.

Příchod do Auschwitz II - Birkenau byl již tišší. To byl ten koncentrační tábor, který prezentují filmy.

Holé lány nízké trávy, mezi nimiž vedly hliněné stezky, prokládané stájemi, upravenými pro 400 osob. Hrubé dřevěné boudy se dvěma krby, které by v noci nedokázaly vytopit ani poloviční prostor. Všude perimetr ostnatých drátů, prokládaný strážními věžemi a lampami.

Okamžitě se mi vybavila scéna z deváté části Band of Brothers, kde vojáci nevěřícně přicházeli k plotu, a viděli polomrtvé kostlivce, jak na ně vzhlížejí, s nadějí...

Položili jsme k památníku českých obětí kytici a odebrali se zpět k autobusu. Výlet byl u konce.

24.10.06

Zítra jedeme na exkurzi do Osvětimi, neboli Auschwitz, jak zní libozvučný německý název místního koncentračního tábora. Z dojmů dřívějších návštěvníků jsem si zapamatoval hlavně slovo "mazec". Budiž, dozvídal jsem se to od smažek, takže můžu jejich názory brát s rezervou, ale i tak se těším.

Stinnou stránkou výletu je to, že odjíždíme už v 0300 ráno, což při tom, že dorazit máme o deváté, znamená šestihodinový výlet autobusem. No, a návrat bude trvati stejně dlouho. Nicméně, přijdu tak o větší část vyučování. Podlé, avšak příjemné.

Dobil jsem baterky ve foťáku. nabil jsem tašku jídlem. Do autobusu bych si taky rád vzal nějaký přehrávač, jenže žádný nemám, bohužel. Můj věrný Creative Muvo Slim je stále v opravě... A zítra navečer zkusím zmáknout report, včetně foteček...

Avis magnus longus crassus pulcherus jméno mé!

Dnes jsem rozradostněn. Domů jsem se částečně opile potácel, částečně zvesela poskakoval. A důvod?

Oj, netřeba ho zmiňovat. Však já se o tohle nemusím dělit...

Jen maminka mi vytkla, že jsem nedal vědět, kam jdu, a jak douho tam budu. Já jsem se jen tak procházel, přece!

Jen mě zneklidňuje blížící se studentský ples. Já nerad plesy. Na žádným jsem ještě nebyl, a ani se mi moc nechce.

21.10.06

V Pátek mi ruplo v kouli. Prostě jsem se rozhodl, že se vyseru na své povinnosti a jen tak se půjdu projít...
Bylo mi všelijak. Tragický průběh mých vztahů je vždy stejný (nebo apoň konec). Prostě to jde do sraček.
A tak jsem po dvou hodinách běhání po Kralupech (a blízkém okolí) rázoval podél viaduktu a zabrousil až ke stromu. Kalipéro a Márty zde seděli, znaveni výkonem tance... (well, sort of). Depresivně jsem se s nimi odplížil k nádraží.
Doma jsem všechny počastoval pohledem "promluv a pustim na tebe svý ponožky" a rovnou ulehl k počítači, jen abych o něco později usnul.

A tímto bych se rád omluvil těm, kteří na mě v pátek spoléhali.... Stejně to bude stát za hovno.

jak se to skvěle, oh skvěle zpívá ptákům
když oni mají daleko k mým problémům
jen jídlo, hnízdo postavit.
na družku nemožno nenarazit.

17.10.06

"Jenom zkurvená mezera-Mezera-MEZERA-MEZERA-A-POMLČKA!!!"
- zaburácelo školou.

"Doufám že mně nikdo neslyšel."

Dvojitý úder pěstičkou do pevné desky stolu naštěstí taktéž zůstal nepovšimnut.

Ano, Gerundium mně nachytalo. Na dnešní písemce se ukázalo, kdo má nabiflováno, a kdo "jenom" umí. Jediné slovo, které jsem měl vyloženě špatně byl "skleník", jinak věci jako rozdíl mezi "road rage" a "roadrage", nebo "shoulder-bag" a "shoulderbag" jsou mi zcela ukradené a v mluveném projevu taktéž zbytečné.

To byla rána pod pás. Baba jedna ohyzdná!

16.10.06

Dnes jsem zažíval nehorázný stres. Po příchou domů se mně zmocnila předtucha čehosi zlého. A taky že to přišlo. Když jsem se totiž pustil do stříhání hudby na Studentský ples, došlo k nejhoršímu.

Ano.

NENAVAZUJE to.

TO - nemá nikde žádné místo, kde se dá zkrátit a zároveň napíchnout.

Nenašel jsem v TOM žádný okamžik, kde by se to dalo překrýt, kromě toho jediného, co se mi vyvedl hned na začátku. Kdybych tak věděl, co to obnáší... Tak jsem se do toho zničujícího podniku nevrhl. Kafe, drogy, mentaty - nic nepomáhá. Je to zbytečná práce.

A ani inspirace ke skládání hudby se neobjevila. Cožpak je to tak zlé?

12.10.06

Trochu té poezie. Npsáno v hospodě za mocné asistence pivečka.
(9mm)

Jak burácí
ó tvrdá hudba!
tak krvácí
touha mého ducha.

jemnost dnes vzácný artikl
ustoupil mocnosti piva!
alkohol drogy bankovek pakl,
jedině tak do klína tvého půjde děvka!

přečti si jízdní řád,
abys pozdě nepřišel.
Ten trapný neřád
odvedle do tvé dívky zajel.

Spravedlnost není!
už za kuropění
hool do ruky ber
za právo své tvrdě se per!

--- <>([])<> ---

Modrý dým
stoupá z popelníku,
šeptání nymf
proniká mi do mozku.

Jak toužebně vzpíná se,
to co potřebu styku,
nemůže potlačit v sobě,
umlčen drtím ji v ostychu

Jen toužit a nemoci,
ničí mou psýché,
jak otrok v kleci,
co stěží dýše.

To co mělo přijít
již dávno, není.
Bídu s nouzí třít
údělem je mého bytí.

6.10.06

Pohladil jsem pistoli, která mi ležela v klíně. Pak jsem pozvedl sklenici a upil mléka. Hudba přešla do decrescenda a sklenici jsem opět odložil. Prsty se mi rozběhly po klávesách a sluchátka Koss se rozvibrovaly na mé hlavě disharmonickým tónem.
A tak se rodí další písnička. Kafe došlo. Lidé z ICQ odpadli. Vyšel měsíc. Přeletělo letadlo. Ze zdi byla botou sražena kočka. Psi hromadně rozštěkali celou obec.
Nakonec vyšlo slunce a já jsem musel do školy.

Tak písnička nakonec nevznikla, ale je na co se těšit. Disharmonie ji postupně opustila. Kafe jsem dnes nabyl. Zapadlo slunce - jasný signál, abych se dal zase do práce.

Plakát na ples je již hotov. Zbývá jen text. Drobnost. Ponořím se tedy do světa dekomponované hudby. Nashle... ráno.

2.10.06

Otevřel jsem si vychlazenou láhev piva Ježek, nalil ji do půllitru od Krušovic (ztopeného U Karla ) a přitom mi hrála hudba Hanse Zimmera - Journey to the line.


Dlouhý a táhlý smyčcový pláč mě uklidňuje, zatímco vymýšlím melodii, kterou použiju v nové písni.

Je to těžké. Melodie je těžká kořist, často se zjeví jen na chvíli, aby mysl zcela ponořená do jejího zvuku zapomněla na celé okolí... Jenže ve chvíli, kdy jí mohu zapsat prostě zmizí. Takový je osud. Mnoho krásných melodií mi prostě prošlo před očima, a já je nezapsal.


Jediné, co mi schází ke štěstí je vlastní symfonický orchestr, arch notového papíru a miniklávesy na otestování.

Co mě čeká tento večer a následující ráno je obvyklá činnost mých nocí. Budu sedět u kláves, psát melodii, a když se mi znelíbí, tak jí bez milosti vymažu, aby jiná dostala šanci. A stejně nic nevyplodím, to se děje jen vyjímečně...
Takže jestli něco vznikne... Dám to sem k poslechu.

29.9.06

Povídka - Zloděj Historie

Krčil jsem se za dveřmi krámku. Okolo mé hlavy občas prosvištěla policejní kulka, zasekla se v protější stěně a ohodila mě trochou omítky.
Další zkurvenej den v životě zlodějíčka. Zrovna když jsem bankovnímu úředníkovi mířil vysloužilou pistolí ČZ vz.12 do obličeje, musel se uvolnit kohoutek a mě tak poslat do sraček. Jak úředník stékal po přepážce, policie začala jednat a já jsem jen tak tak stihl vypadnout ven, bez prachů, naštěstí ještě s funkční pistolí. Živého mě nedostanou...
Jak jsem tak seděl, promítal jsem si ty šťastnější okamžiky svého života. Když jsem dostal psa. Když jsem ho upekl a snědl. Když umřela máma a já jsem ji taky snědl. Když se u nás vyboural autobus a měsíc jsme měli dost jídla... Když jsem našel kamaráda, co mi rozuměl, a nezvracel, když jsem připravoval jídlo. Umřel nedávno a chutnal přesně tak, jak mi sliboval.
Zatnul jsem zuby, jak se těsně vedle mě rozprskla dlaždice a do nohy se mi zasekla malá střepina. Neměl jsem už daleko k výpadku vědomí (a nástupu šílenství).
"Chcípnu tady jako krmnej vepř na jatkách!" Zakřičel jsem jen tak pro sebe, stejně to ale nebylo přes rachot slyšet.
Tak jsem vyskočil a pokusil se vyběhnout ven, abych ve smrtelných křečích vzal pár parchantů policajtskejch sebou.

Najednou se něco stalo, protože vzduch byl hrozně hustý, nic se nehýbalo a bylo ticho. Přede mnou ve vzduchu visela kulka a okolo ní se líně chvěl vzduch. Zasekl jsem se uprostřed kroku a spodní čelist se zastavila na spodní hranici otevření.

Ze vzduchu se materializoval příjemně vypadající muž v drahém obleku s kufříkem v ruce a sedl si na policejní Felícii. Nejdřív si mě přeměřil pohrdavým pohledem, potom
z náprsní kapsy vytáhl fotku a porovnal jí s mým obličejem.

Přestával jsem chápat, co je skutečné. Kulka, zastavená ve vzduchu těsně přede mnou se zdála být dostatečně hmotná, stejně jako zjevivší se individuum. To vzápětí promluvilo :
"Dobré odpoledne."
Muž mluvil podivně přerývaně a chladně. Jako když se brousek zasekává o zuby na čepeli.
"V poslední době jsme měli... nějaké problémy. Myslím, že vy... nám můžete Chmmmm..." muž nasál vzduch "pomoci. Přesněji... Já vám mám přednést vaši úlohu v nadcházejícím boji."
Vstal a došel ke mně. Měl jsem pocit, že se mohu hýbat, ale nešlo to.

Muž sebral kulku ze vzduchu a hodil ji na zem.
"Nabízíme vám možnosti, které jsou... velmi... hmm. Odpovídající vašemu úkolu. Jako například... Tohle!"
S úsměvem z kufříku vytáhl supermoderní balistickou vestu, která byla určitě schopná zastavit náboj z pušky.
"A na vás je... jen jedna malá volba. Buď půjdete s... námi... nebo s nimi. Tedy... s nimi nepůjdete po svých."

V jeho očích bylo cosi nelidského. Něco, co pohrdalo nižšími bytostmi, jako které jsme se mu určitě jevili my, lidé.
To nelidské ve mně souhlasilo.

Natáhl jsem se pro vestu. Teď se pomstím za bezpráví a křivdy. Teď můžu s radostí hodit za hlavu svůj původ, pro který mě všichni odvrhovali a nenáviděli.

"Váš úkol je prozatím... Moc obtížný. Musíme pracovat postupně, ano. Vy... teď  svrhnete v Čechách monarchii a nastolíte diktaturu. Stará Říše Římská bude následovat. A potom se zaměříte na odpadlíky od vaší víry, kteří se stáhli za Atlantik. Ale to.. to je daleko."

Jak se rozohnil, jeho projev se stal souvislým. Čechy jako jeden z dominantních států Střední a Východní Evropy mohly zvrátit stagnující ekonomiku světa. Víc jsem nebyl s to chápat - ze střední mě vyrazili, když se provalilo, že si do školy nenosím svačinu, ale chytám sklepní krysy.

Muž v obleku mi obřadně předal pušku - Mauserovku. Prohlédl jsem si ji a opět upustil čelist. Sériové číslo svědčilo o tom, že by měla být vyrobena až za dvě stě let, v roce 1904. Když jsem na něj nechápavě podíval, řekl jen :
"Nejsme odsud. Teď máte úkol. Neptejte se, protože byste mohl dostat odpovědi. Zatím... Nashledanou."
A zmizel prostě jen tak do vzduchu. A jak mě první kulka z pistole udeřila do plátu kevlaru a keramitu, všechno se mi zarylo do mozku jako fakt a já se pustil do díla. 

[V roce 1728 se k moci v zemích Koruny České dostal k moci Tadeáš Kant. Zloděj a vrah zosnoval krvavou revoltu proti stávajícímu režimu a podrobil si vojska. Brzy poté rychlými výpady ochromil tehdejší pozůstatky Svaté Říše Římské a s pomocí jejich loďstva ovládl Ameriku. O mnoho let dříve, než tomu tak bylo v našem prostoru. Pokud chcete navštívit tento prostor, v oddělení ochrany vám bude vydáno potřebné vybavení. Bude vám přidělen Školený průvodce třetí třídy. Zařízení pro přesun mezi rozměry bude vydáno po předložení dokladu o způsobilosti. Děkujeme, vaše společnost Trans-Dimensional.]
 
Volně inspirováno dějovou linkou Half-Life. Podobnost s G-Manem je čistě záměrná. Část povídky mimo hranaté závorky se odehrává v alternativní realitě. Je právě 0118 ráno a zejtra du do školy. Doprdele, to jsem si zase dal.

Nevím, jak bych mohl uvést další obyčejnou 
zprávu z obyčejného dne naprosto obyčejného člověka. 
Nebo na tom snad není něco obyčejného?

Včera přišel Kalipérovi dlouho očekávaný balík. Byla to AS puška G3/SG-1 a pro mě nějaké drobnosti (pistolka a puškohled). Dopoledne jsem tedy udělal domácí práce (odházel 30 metráků uhlí lopatou) a vyrazil k němu, seštelovat ji, pomazlit se a pokecat. Jmenuje se Pavlínka a je moc krásná.
Celkem jsme se vyblbli, rozstříleli pár papírových kapesníků jako terče a nakoupili zásoby na blížící se AS akci (8 lahváčů piva Ježek).

Noc na dnešek pro mě byla ne zrovna příjemná. Opět jsem řešil dilema... Abych zjistil, že to bylo zcela zbytečné. Svědomí dostalo hroznou ránu - teď se mi bude dlouho zotavovat. Ale znamená to, že zase budu psát dobré povídky. Deprese je nejlepší inspirace.

Abych nezapomněl... moje nová pistole se jmenuje Peťulka a je móc přítulná. V Sobotu bude křest.

25.9.06


Narazil jsem na naprosto úžasnou flashovou zabijárnu - Wpnfire.

Dooručuju všemi pěti za Gunporn.

http://www.newgrounds.com/portal/view/335530

Arzenál sestává z nejslavnějších zbraní současnosti, včetně HK USP, MP5K, G36K, L85A2 nebo M16A2. A ta řežba je tak krutá a rychlá, že u hráče musí velice brzy nastoupit amok.

Výzva - Dostat se za Stage 15 jen s pistolí

Povídka - Pervers revers

Tajné fantazie mé mysli probleskávaly poslední dobou stále jasněji. Hrabalo mi z toho.

-provazy, kůže, latex... chrom...-

Bál jsem se jich. Dělalo se mi zle, když jsem viděl jen někoho svázaného tak, že se nemohl hýbat. Jenže dnes ráno jsem si uvázal na ruku konopné lanko, tak, aby tepny byly přiškrcené... A zvláštním způsobem mě uspokojoval pocit hnusu, který se mi z toho tlačil do hlavy.
Chtěl jsem zůstat normální, ale už jsem nemohl.
Bylo mi sedmnáct a chodil jsem na všeobecnou střední školu. Nijak skvělý prospěch, ale legendární postava po celé škole. Proslul jsem jak svými průsery, tak svými názory.
A teď to vypadalo, že se ta doba chýlí ke konci. Nikdy jsem neměl úspěch u děvčat, ale dnes ráno mi došlo, jak to napravit. Věděl jsem o jedné dívce - jmenovala se Veronika - která chodila jeden den ze školy velmi pozdě. Za tmy.

Já jsem věděl, jak ukončit ty noční můry, které mě mučily... Jak se zbavit vnitřního já, které mi velelo se trýznit věcmi, které se mi naprosto hnusily.

Jehly... Chladné, špičaté, neosobní. Kovové a blýskavé.

Bylo půl osmé a první sníh, který napadl ráno roztál ještě před západem slunce. Nachystal jsem své náčiní - lahvičku nepěkně zapáchající substance, hadřík, pouta, lano. Konopné, moc pevné lano.
A pak se objevila ona. Byla krásná, i v tvary zkreslujícím tlustém svetru. Chvíli mně šla hlavou myšlenka, že je škoda ničit takovou krásu, ale pak se ozvalo moje hlubší já. A já sám jsem se rozhodl ho jednou provždy zničit.
Když prošla okolo mého úkrytu, vyšel jsem ven a následoval jí. V ruce jsem měl hadřík, nasáklý chloroformem. Otočila se, protože byla tma. Pak mě poznala a usmála se na mně. Rozbušilo se mi srdce, ale usmál jsem se také a zrychlil krok.
Ve chvíli, kdy jsem k ní došel, vytáhla rukce z kapes - a zavrávorala, jak jsem jí na ústa přitiskl hadřík. Zatímco se zmítala, nevšiml jsem si, že vrazila jednu ruku zpátky do kapsy. Pak mě ovládl podivný pocit, když jsem zjistil, že moje ruce mě neposlouchají. Pomalu jsem si uvědomil, že Veronika má napřaženou ruku, pěst v mé bundě, a že mě cosi studí na břiše.

V šoku mi ruce sjely z jejího obličeje - zavrávorala, když se nadechla kyslíku - a odstoupil jsem. Bundu mi zbarvila krev.
Poklesl jsem na jedno koleno a zíral na stále se zvětšující skvrnu.
Ten druhý uvnitř někam utekl, zrovna když měl šanci si tak užít, napadlo mě zcela nesmyslně.
Pak Veronika promluvila :
"Málem jsi mě předběhl."
Zatočila se mi hlava.
"Teď jsi jen můj. Heh." Pousmála se, chytla mě za ruce, a táhla pryč. Měla docela sílu. Začal jsem omdlévat ale pořád jsem viděl, že skvrna na bundě je větší a větší...
Pak to vše zmizelo a najednou bylo dokonalé světlo.
Byl jsem v místnosti, která vypadala jako lednička, ale bylo celkem teplo. Podíval jsem se dolů, a zjistil, že mám ovázanou ránu v břiše, že bolí jak čert, a že jsem přivázaný koženými pouty ke zdi.
Zazmítal jsem sebou, protože jsem hluboko v sobě uslyšel divoký smích.
Zmítal jsem sebou už celkem dlouho, když se otevřely dveře a vstoupila Veronika. Měla na sobě jen spodní prádlo, a tlačila malý stolek, na kterém byly rozložené - chrom, lesk, chlad - hrozivé nástroje.
Nakažlivý smích uvnitř mé hlavy mě donutil se také rozchechtat. Chechtal jsem se ale jen chvíli. Veronika totiž přistoupila blíž, rozstříhala obrovskýma nůžkama moje šaty a vytáhla je zpod řemení.
Pak strhla obvaz na mé ráně, a začala ji olizovat. Bylo to skoro až příjemné. Jenže potom, potom to bylo horší. Potom jsem skrýval svoje já za to druhé já. Potom jsem přestal rozlišovat, čí já je čí, kdo je kdo, jestli Veronika je člověk nebo jestli mám stále všechny končetiny.

Potom jsem už nikdy neměl noční můry.

Povídka - Ahoj

"Ahoj!"
"Ahhhh..."
Po tom, co jsem se pokusil odpovědět jsem znovu svěsil hlavu a zhroutil se na lavici. Bylo přesně sedm padesát šest, hodina matematiky měla začít, a já jsem se vůbec necítil na to, abych se jí účastnil. To, že ke mně dokonce promluvila dívka, kterou jsem už dva roky zcela beznadějně miloval, a po několika nešťastných peripetiích zcela vzdal vše, kromě toho platonického sebetrýznění mi nijak nepřidalo na entuziasmu.

Pak zazvonilo. Moje úvaha o tom, jestli je lepší se podřezat, nebo zastřelit byla přerušena dusotem naší učitelky, která je velmi podsaditá a libuje si v botách na vysokém ocelovém podpatku. Kdyby k tomu nosila ještě kožený korzet a dlouhé rukavice, splňovala by podmínky pro účast jako hlavní záporná postava Teenagerského splatter horroru.
"Dlouhý! K tabuli!" Zavelela fuhrerová. Podíval jsem se na hodinky - 08:03 - a neochotně se zvedl. Dopotácení k tabuli bylo otázkou kroku. "A teď mi načrtni krychli a udělej v ní úhlopříčku Á Gééé." Začal jsem se škrábat na hlavě a vzpomínat na to, co je krychle a kolik to má stran. Odkudsi přilétla houba a zanechala mi ve vlasech vlhký, plísní zapáchající svinčík.
"Dlouhý! Co to děláš za bordel, když máš řešit příklad!!!" Zavřeštěla sirénoidní učitelka. Třída začala pomalu měnit tóninu. Od lehkého štěbetání k temnému pochechtávání.
Pak došlo k vřískotu. Krev totiž docákla až na slečny, sedící v první lavici. Pak před ně dopadla i ruka a zbytek krve z ní vytekl do jejich klína.
Začal jsem se usmívat... Ruce od krve lepkavě čvachtaly, zatímco jsem trhal druhou ruku té zrůdy. Zbavil jsem žáky utrpení. A pak se můj pohled zastavil na oné dívce.

Dívala se na mně hrozně smutně, ne šokovaně, jako ostatní.
Jako kdyby už dřív věděla, že k tomu dojde.
Tak jsem čerstvě utrženou ruku nasadil s odporným lupnutím zpět do kloubu, ze kterého jsem ji utrhl.
Pak jsem došel oknu.
Otevřel.
Podíval se dolů.
Jednou se ohlédl.
A řekl poslední slovo.
"Ahoj."

23.9.06

Dnes jsem zažil skvělý airsoft...
Začalo to tím, že jsme se minulý týden domlouvali na akci, která v průběhu týdne dostala tvar - a dnes ráno k ní konečně došlo.

V 1205 přijel autobus, který měl přijet v 1156 na naši malou zastávku. Přistoupili jsme do autobusu, již napůl naplněného dychtivými sofťáky... Konečně se po dlouhé době na softu ukázal Marty a.k.a. Gracz, Straka předvedl novou zbraň UMP od G&Gčka a taky nás poctil Kalipéro, i když jen (zatím) s manuálem.
Vystoupili jsme a došli do objektu kravína, policajty jsme minuly jen dvakrát. Uvnitř jsme se samozřejmě připravili na akci... přičemž Ragnarova MP5 byla odsunuta jako nefunkční, takže vyfasoval brokovnici od Čongů a všichni jsme si taky prohlídli AK47 od Šulce za 5k. Na svou cenu výborná zbraň, ale zasloužila by lepší vnitřek, obzvláště hlaveň. S normálními AEG držela krok jen kadencí, přesnost a síla už byly poněkud horší, ale jinak dobré...

První akci jsme se rozhodli hrát proti přesile jako GJB s jedním totálním nováčkem proti zbytku... tedy Já, Ragnar, Kalipéro, Krůta a jakýsi Martin proti Tačovi, Strakovi, Malinovi, Kruntipérovi, Goodovi, Mártymu a Frantovi. Tedy 5 : 7, což bylo pro GJB vítané zpestření - každý si mohl za hru zastřelit více, než jednoho protivníka. Já jsem to trochu hatil, protože jsem každou hru zastřelil nejméně tři protivníky, ale i tak si ostatní zastříleli. Projevila se moje zákeřná vlastnost nehorázného a nečekaného obíhání, takže například Pavlos se mi po jedné akci přiznal, že když chtěl zalehnout na pozici, kde očekával můj příchod, vyběhl ze dveří, jen aby viděl mně, kterak tu pozici obsazuji s kvérem namířeným jeho směrem. Měl jsem půjčenou P90, aby se mi snáze prolézalo okny, ale ještě před koncem kola jsem ji vrátil - přeci jen kvér je kvér, a cihla je cihla, i když střílí dál a přesněji.

Další akce dopadaly podobně. Při druhé byl trochu podraz, když jsem zapomněl, že na střechu se "prý už půl roku nesmí" a samozřejmě tam vylezla elektrifikovaná část našeho týmu. Vykropili jsme je dosti drtivě, a to i přesto, že hned po začátku jsem se krčil za okrajem střechy, kde bylo místo tak akorát, abych se skrčil, stál jsem na traverze, která byla v rohu zdí, střecha místnosti, nad kterou jsem formálně stál byla o dva metry níže, než architekt předpokládal a všichni měli na mušce mně... Po demoralizujících zážitcích, kdy jsem vystrčil kvér - zakvedlal - okolo hlavy zasvištěly střely ze dvou Tacticalů, následované dávkou z AK47 a UMG, načež jsem se skrčil a znovu zařval o pomoc jsem udělal nejhloupější možnou věc... Vylezl jsem na střechu zcela do palebného prostoru protivníků a prostě přeběhl tam, kde už se po střeše dalo chodit. To už jsem měl na pažbě dva zářezy těch, kteří si pro mně chtěli přijít nablízko, takže jsem smrt očekával... Nepřišla. Nikdo po mě nestřílel. To už jsem byl přesvědčený, že zbytek dne budou jatka. Nakonec jsem to schytal na té samé střeše, když jsem se po chvíli (a dalším zářezu) vrátil a z okna mě překvapil Good se svou přítelkyní se třemi otvory (TM Benelli M3 Shorty). Mám pod okem pěknou rudou skvrnu.

To už nám začínalo mizet pití. Flaška vína byla prázdná a já otvíral pivo.

Při další akci jsme skončili honem na tři poslední přeživší. Já jsem ze střechy zahnal Taču s jeho smrtícím Škorpionem do takové dřevěné budky u komína, odkud se asi vypařil... Protože po deseti minutách opatrného přibližování jsem ho tam nenašel, a to jsem stále čekal, kdy vyleze.
Ostatní mezitím ostřelovali Gooda a Pavlose, zakopané na druhé straně střechy za rámy od oken. Můj pokus je oběhnout narazil na moji rychlost.
Nejdříve jsem seskočil ze střechy (au!) a doběhl k přístěnku, po kterém se dalo vylézt zpět, jenže za pozicemi Pavlose a Gooda, jenže když jsem tam doběhl, ze dveří na mně vylezla hlaveň od kalacha, a tak jsem musel ustoupit. Po dvou minutách trpělivého čekání ke mně došel fotoreportér, který mi nahlásil, že už tam nikdo není, tak jsem vylezl na přístavek.
Očekávaná palbe z křoví nenastala.
Nastala totiž ve chvíli, kdy jsem zavěsil ruce za okraj střechy, kvér pověšený na zádech a nemohl jsem se bránit. naštěstí filmové triky zabraly, vyhodil jsem nahoru svoji těžší nohu (na kanadě nebyla originální tkanička), vytáhl se, dramaticky se překulil a okamžitě strhl kvér ze zad, abych pokropil ty dva.
Odcházeli mrtví k žebříku ze střechy.

Obrátil jsem tedy pozornost ke zbývajícím dvěma hráčům (na Taču jsem úplně zapomněl). Franta s AK47 na mně vypustil dávku a ustoupil hluboko do lesa. Já jsem se jal ho - naivně - pronásledovat. Márty totiž, zalehlý ve vysoké trávě, na mně zahájil palbu. nebylo to překvapivé, ve chvíli, kdy jsem ho uviděl poprvé lomcoval závěrem. Pak přehmátl na pažbu a chtěl střílet. Moje první krátká dávka, která nezasáhla, zachrastila v trávě třicet centimetrů od jeho hlavy.
Márty znovu zalomcoval závěrem, protože kule nevyšla, ale nestihl přehmátnout zpět, protože já už jsem provedl korekci proti větru a umístil tři kule přímo na něj.

Potom jsme začali hledat Frantu, který zahájil partyzánský boj. Vylétlo na nás totiž z lesa pár kulí, a pak ustoupil, doufaje, že v omezenějším prostoru nás dostane. Moje propagandistické řvaní : " Vzdej se a ušetříme tě! " nezabralo, a tak jsem se znovu obětavě pustil do akce.

Znovu jsem seskočil z té střechy (Jau!!!) a ponořil se do trávy. Po několika výstřelech z trávy i ze střechy se ozvala moje Alenka a Franta odcházel na mrtvoliště.
Tam jsme také došli, jen abychom zjistili, že mnou pohřešovaný Tača stále žije. Tak jsme se vydali na průzkum zbytku kravína. Naštěstí jsme na něj narazili nedaleko - zbytek týmu, který byl na střeše po sobě nechal střílet, zatímco jsem vypustil precizní dávku přímo do jakéhosi křoví - ze kterého vylezl Tača a políbil mi kanadu.

Potom jsme se rozešli - přesněji nás dva opustili, zatímco jsme se plahočili do hospody. Samozřejmě že první, do které jsme se pokusili nacpat, byla zavřená. To samé druhá. Pak jsme se chtěli vlézt na dětskou diskotéku - naštěstí hoši objevili "Hospůdku na náměstí", zakouřený pajzl, přesně takový, jako mám rád.
Obvyklé litanie "Ó, já když byl na vojně..." a "Já vám přeju to jednou zažít dovopravdy!" na sebe nenechaly dlouho čekat. Naštěstí jsme se párkrát utrhli na hru stolního fotbalu - kde jsem s Ragnarem dokázal udržet stav 6:5 ve dvou hrách ze tří se samotnými mistry... Kalipérem a Mártym...

Při odjezdu jsme se vyfotili s místními holkami a vycucli další víno a ještě zelenou. Kupodivu jsem nebyl napitý (možná proto, že si všecko museli všichni ochutnat, kromě Kruntipéra a Ragnara Abstinenta).

A akce byla fakt dost dobrá. Let there be more of them.

12.9.06

Dneska to bylo špatné. Už jsme dostali první ultra-krutý test od angličtinářky, pokoutně nazývané Gerundium (-ingový tvar slovesa, její krutost nezná mezí a její humor taky není moc uklidňující)

Úryvek pro zvědavé - Přeložte:
Kdybych to byl býval věděl, byl bych tam býval nechodil. -> If I had known that, I would have not gone there.
Nebude schopen to přeložit, protože neumí gramatiku. -> He won`t be able to translate it, because he doesn`t know the grammar.
Nesměli jsme si půjčit fotrovu káru. -> We weren`t allowed to borrow dad`s car.

Naštěstí jsme nebyli nuceni odevzdávat, ale pouze jsme konzultovali ve skupince. Učitelka samozřejmě nezklamala, a tak jsme odcházeli se dvěma masivními úkoly na vyprávění.

Byl jsem děvčaty (a chlapci také) umluven k účasti na Klubu Mladého Diváka, a tak se budu oddávat nenásilnému kulturnímu vzdělávání... Další špatná zpráva je, že předtančení na ples budeme zkoušet asi v pátek hned po škole, takže nebudu moci chodit na housle. Ale spíše naopak. Na nějaké plesy, které mě v podstatě nezajímají, i když tenhle zrovna bude pořádat naše třída, se mi zrovna dvakrát nechce. Raději se budu věnovat hudbě.

Potom následoval zbytek školy, a to včetně celkem příjemné volné hodiny, a následující Informatiky, kterou jsem přežil relativně v klidu. Zatímco ostatní pronikali taji kreslení v Macromedia Flash, já jsem jen ukázal obrázek, který jsem nakreslil minulý rok (Slunko s doutníkem v papuli) a věnoval se nesmělým pokusům animovat mola, který vybuchne.

A potom jsem si s Gumoušem skočil na zdravotní posezení Pod stromem u nádraží, odkud jsem rovnou odjel domů.

11.9.06

Tož jsem se rozhodl zprovoznit si blog. Weblog. Prostě abych se mohl vyžvejknout a později si to přečíst a pěkně se zasmát...

Začala mi škola, a tak jsem musel naklusat... Naštěstí, první týden jsme odjeli na školu v přírodě, kde jsme mohli nerušeně pochlastávat, dokud nebylo třeba unavovat primány, které jsme měli na starosti...

Návrat byl veselý, stejně jako náběh na první - dnešní - vyučovací den. Většina učitelů již byla rozjetá a tak nám to už servírovali přímo, bez okolků, čisté vědomosti. Ne, že by na tom bylo něco špatného, ale tak nějak se mi to neštymovalo do hlavo (kupodivu, kromě matematiky).

Všechno se mi s lehce nostalgickým pocitem vrátilo - o velkou přestávku vypadnout za roh, kde se krásně čadí mimo dohled školy (Malej skín zas něco vymyslel). Sice dva měsíce nic nejsou, ale i tak se mi to vracelo s takovým zvláštním pocitem.

Odpoledne jsem udělal podle svého zvyku dvě kolečka okolo školy, a protože jsem nikoho nenašel, jal jsem se čekati před školou na mé kamaráy kuřáky. No a potom jsem se Kalipérem vypravil do Sokolovny (to mi scházelo nejvíc, posezení pod slunečníkem, a nad vychlazeným pívečkem s kamarádem). Moje i jeho soukromí dostalo vážné trhliny, ale odcházel jsem o něco vyrovnanější. Cestou jsem samozřejmě natrefil ještě na Walora, tak jsem si od něj vyzvedl CD s filmem "Síla Krve", kde jsem měl menší roli. Bohužel po vložení do CD-ROM mi mechanika záhadně zmizela ze systému, a nemohl jsem si jej tak prohlédnout.

A skutečně moc mi schází pocit volnosti na motorce... Sice volnost na našich polních cestách je minimální, ale na to mrdám. Já chci svoje papíry.

Práce na lístkách na Studentský ples naší třídy je na bodu mrazu. jsem líný jak veš cokoliv udělat, zvlášť když mi nejde esenciální transfer protokol v ICQ a v E-mailu mi zákeřně změnili adresu, takže mi nepřišla zpráva... Fňuk.